Drogy

Tenhle příběh samozřejmě není o mě, ale o kámošovi který zhruba před rokem odjel do slunné Brazílie, historky které Vám převyprávím budu psát v první osobě.

V Praze byl začátek prosince, zima jako když praští a já už měl všechny formality vyřízené. Trvalo to zhruba 4 měsíce než jsem zařídil všechno co jsem musel před odjezdem připravit. O byt se mi starala ségra, v práci jsem dal výpověď a papíry s pobytem v Brazílii už byly taky v cajku, zbývalo jen odletět.

Pokud se ptáte co mě k tomu vedlo, těch důvodů by asi vydalo na celou knihu. Předně jsem chtěl v životě nějakou změnu, stereotyp všedního života mě začínal nudit a cítil jsem že chci v životě něco zažít, něco skutečného a impulzivního. Zase tak impulzivní to nebylo, protože cestu jsem plánoval dlouho, ale když o tom někomu vyprávím, lidem přijde jako kdybych odjel ze dne na den. Mě o možnosti dlouhodobějšího pobytu v Brazílii řekl spolužák který semnou byl před dvěma lety na výměnné pobytu v Californii. Host family u které jsem tenkrát bydlel měla zahradní dům pro hosty (pro amíky domeček, u nás bych to přirovnal k vile v satelitním městečku), o který se dělili studenti z ciziny a tak jsem se seznámil s Manoelem, studentem z Portugalska. Narodil se ve městě Faro a stejně jako já přijel zdokonalovat angličtinu. Bral jsem to jako výhodu, protože jsem měl vedle sebe někoho kdo umí reč, i když jak jsem později zjistil zdejší dialekt byl trochu mimo. Důvod proč odjet není zas tolik podstatný, co lidi zajímalo je spíše proč zrovna Brazílie a konkrétně Rio? Zjistil jsem, že většina lidí o tomhle světě vůbec nic neví, ani já jsem nevěděl, ale Manoel mě před cestou trochu informoval, takže úplně na slepo jsem zase nejel.

Rio je prostě město dvou tváří. Z jednoho úhlu pohledu vydíme nádhernou přírodu a různé typy lidí a na té druhé zas pak bídu. Rio je prostě nejhorší a nejlepší město na světě, záleží na tom kde konkrétně žijete, s kým se stýkáte a jak to celé pochopíte. Na úvod je třeba říci, že v Riu vládne jistý druh občanské války, tedy války policie proti drogovým dealerům. Nevybuchují zde bomby na ulici jako v Iráku, ale střelba v některých částech města je zde na denním pořádku a nikdo se tím příliš nezabývá. Vraždy spojené s drogami jsou patrně mnohem větší než ve státech jako je Kolumbie nebo Mexiko, což je patrně dáno velikostí jakou Rio vládne.

Já jsem nejel do Rio de Janeira na dovolenou. Můj cíl spočíval v práci v místní humanitární organizaci, jestli se tomu tak dá říci, která pomáhá zdejším lidem v chudinských čtvrtí ke zlepšení života. My tomu říkáme prostě centrum. Ty pomoci jsou různé, ale vesměs se jedná o kvalitní vzdělání. Projekt kterého jsem se účastnil byla stavba tělocvičny v okrajové čvrti největší zdejší Favely. Favela je něco jako město ve městě. V podstatě se jedná o chudinskou čtvrť, ale to je hodně obecně řečeno. Favela se musí brát jako město, jsou zde lepší či horší domy, ale najdete tu lidi bydlet v papírových krabicích. Já bydlím v domě kde je normálně internet, voda a v naší ulici byl celkem i pořádek. Obchod je hned o dva bloky dál, takže žádné ghetto, i když..

Bydlení ve Favele sebou nese určitá rizika, protože všude okolo jsou traficantes. Traficantes jsou drogový dealeři, vesměs děti kolem 20, kterým se na rameni houpe útočná puška AK47. Když jsem tohle poprvé někomu vyprávěl tak mi lidi říkali že jsem blázen když jsem sem jel, ale za normální situace to tu funguje tak, že ty necháš na pokoji je, oni nechají na pokoji tebe. Lidi z centra Ria si sem chodí kupovat od traficantes drogy (nejlevnější a nejčistší kokain na světě) a vše funguje jak má. Pokud se ptáte jak je tohle možné, jak může existovat tak obrovský trh (Rocinha kde bydlím já má několik statisíců obyvatel) tak je to jednoduše proto, že drogových dealerů je tu tolik, že prostě nejde tyhle kartely nějak potlačit. V Riu vládne jedna z největších korupcí na světě a tak proč by se fízlové namáhali sem chodit, když jim traficantes platí za to, ať je nechají na pokoji. Čas od času sem ale udělají fízlové nájezd a to je potom prdel. Jako minulý týden kdy tu traficantes sestřelili vrtulník a zabili několik policajtů. Tyhle nájezdy jsou ale poměrně ojedinělé, protože díky korupci o nich dealeři vědí dopředu, takže se stihnou schovat. Když selže korupce, pak jsou tu všude kamery a hlídky. Je to celkem prdel vidět na rozpadlém baráku kameru za tisíc dolarů.

I když traficantes jsou obyčejní drogový dealeři, nejsou stejní jako ti z televize. Nezabíjejí pro nic za nic, v podstatě jsou to chudí lidé, kteří se snaží přeží a drogy jsou pro ně prostředek jak z toho ven. Spousta z nich šňupe koks, ale jejich práce má jasná pravidla. Nechci je nijak obhajovat, to vůbec ne, spousta z nich zabíjela dříve než by se za normálních okolností dostala na střední školu, mě přijde ale zajímavé, že tahle hra má svoje pravidla. Co jsem zjistil od dobrovolníků kteří tu jsou déle než já, v Brazílii se kokain údajně nepěstuje, ale dováží se z okolních států, především z Kolumbie.

Vím že už jsem zde pár měsíců nic nenapsal, ale má to důvod. Blog není úplně odepsaný, spíš si vzal dovolenou :). Bylo to jednak proto, že došla inspirace a také jsem se přestal stýkat se sortou lidí, o které tu píšu. Takže mě přestali zásobovat příběhy, o kterých jsem psal, nebo kterých jsem byl součástí. Parta které jsem se držel jako pozorovatel se celkem vyklidnila a tak už pro mě přestala být zajímavá, nic víc, nic míň.

Mám ale jedno eso v rukávu, jeden můj známej odjel do Rio de Janeira dělat dobrovolníka. Kdo tohle město trochu zná tak ví, že je to město co má dvě strany. Na té jedné vidíme nádhernou přírodu a místo plné zajímavých lidí a na té druhé pak smětiště plné drog a války gangů. V Riu už je něco přes rok a některé zajímavé postřehy sem budu spát, protože je to úplně něco jiného, než na co můžeme narazit u nás.

Jinak jsem teď nedávno zašel na jednu narozeninovou párty a nevim jak vy ale já mám vždycky hroznej problém vybrat nějakej dárek. Nechci aby to byla nějaká blbost jako když kámoši přinesli svíčky (kurva řekne mi někdo co to je za dárek?) zase ale nechci vyhazovat moc peněz. Tak jsem začal hledat v internetových shopech, které nabízejí tzv. gadgety, což jsou takové zajímavé vychytávky. Byly super, jenže většina z nich byla dost drahá a to se mi nechtělo jako vstupenka na jednu (i když nakonec dost povedenou) chlastačku dávat. Pak mi ale kámoška poslala odkaz na hustou věc, tak jsem se rozhodl ji tady podpořit. Což dělám často a pravidelně když se mi něco líbí. Kdyby jste o něčem podobném věděli, neváhejte a napište mi email. Rád se tady zmíním o zajímavých věcech ať je nějaká změna.
Ta věc kterou mám na mysli se jmenuje Tetované rukávy a jsou to návleky na ruku, které se nosí pod tričkem. Zajímavý je, že to vypadá jak pravá kérka a stojí to pár kaček. Koupil jsem si dva, jeden pro sebe a druhý jako dárek a všichni na to čuměli jak tele na vrata :D. Já jsem něco podobného sháněl asi před rokem když jsem hltal seriál Útěk z vězení, ale nikde jsem to nemohl najít i když jsem si byl jistej že se to někde musí prodávat. Takže pokud chcete něco originálního nebo hledáte dárek k narozeninám či k Vánocům, pak doporučuju tetované rukávy které najdete na www.shop.kerky.cz stojí to za to :).

Po delší odmlce se dnes pokusím hrubě nastínit jak funguje drogové podnikání v ČR. Samozřejmě nelze tuto činnost nějak více sortovat, protože neexistují dvě skupiny, které by tuto kriminální činnost dělali totožně. V ČR se ve větším vyrábí pouze pervitin, proto je obchod s ním největší. Ostatní drogy se buďto dováží, jako heroin (Afghánistán, Asie) nebo se vyrábí/pěstují v menším množství jako třeba marihuana. Důvod proč se tráva nikdy nestala hlavním tahákem drogového business je prostý. Její výroba trvá dlouho, je potřeba velkých skladovacích prostor a ve výsledku toho člověk musí prodat spoustu aby se mu ta námaha vůbec vyplatila.

V ČR existuje několik organizovaných skupin, které se zabývají výrobou pervitinu. Většina z nich jsou ale obyčejné smažky, když to řeknu tak jak to je. Zkrátka na vrcholu potravního řetězce stojí vařič a jeho patolízalové. Vařič je člověk co se někde naučil smíchat několik těch jedovatých svinstev dohromady, fosforem počínaje, toulenem konče. Nemusí to být žádný chemik ani kdovíjaký chytrák, většinou je to úplnej hňup (jestli předtím nebyl tak po vdechování všech těch výparů brzo bude) co to odkoukal od jiného vařiče. To samozřejmě není hned a trvá dlouhou dobu než získáte jeho důvěru, většinou však k varu nikoho nepouští, jenom někoho kdo mu s tím v rámci možností pomáhá.

Prostory na vaření nejsou nijak náročné, je potřeba pouze pár baněk, kahan a pár dalších věcí, takže ideální je kuchyň. Je jedno jestli je to v bytě v paneláku, nebo v nějaké stodole za Prahou, umístění varny snižuje či zvyšuje riziko, kdy vařiče chytí, neboť při vaření vzniká silně páchnoucí opar, takže vařit v bytovce může opravdu jen debil. Stěny při vaření nasáknou od jedovatých chemikálií, takže policie může celkem v klidu zjistit z chemického složení vaší bytové omítky, jestli tady někdy byla varna.

Nejtěžší na celém procesu je shánění přísad. To je kapitola sama o sobě. Většina věcí pro vaření pervitinu je veřejně dostupná. Problém je akorát se sháněním množství určitých přísad. Jedná se především o profláklý efedrin, kterou je jednou z hlavních přísad. Ten se získává z léku proti kašli či nachlazení, tam se sice vyskytuje jako pseudoefedrin, ale jeho izolování je stejně těžké, jako složit rubikovou kostku, tedy v překladu “musíte vědět jak na to”. Pokud se nejedná o nějakou těžce organizovanou skupinu která vydírá nebo spolupracuje se zaměstnanci lékáren či dováží efedrin z ukrajiny od tamnější mafie, pak tyto přísady shánějí běžné kedry, které to shánějí kde se dá. Tento rok zavedli lékarny omezený prodej léků obsahující pseudoefedrin, jsem zvědavý jak si s tím pernikáři poradí.

Když jsou přísady doma, tak už se jen vaří a vaří a vaří. Vařič nemusí v takovém případě vyjít z varny několik dnů, či týdnů, než navaří tolik zboží, kolik je potřeba. Když je perník na stole a jeho kvalita je dobrá, tak se slangově řízne, to znamená že se do něj naředí nějaký humus (jedlá soda, cukr, apod.) aby ho bylo více. Teď přichází na řadu spojka, což je osoba, která to prodá dealerovi, spojek může být hned několik a předávají si to mezi sebou jako horký brambor. Důvod proč to dělají je jednoduchý. Kdyby to vařič prodal hned na ulici a policie by se to domákla, pak hned zjistí kdo za tím stojí. Dneska to v praxi vypadá zhruba tak, že policie na ulici odchytí dealera perníku, ten napráská toho kdo mu to dal, toho pak sledují, pak sledují toho co to dal jemu, a takhle pořád dokola až dorazí k varně. Někdy se na to jde přes klasickou sledovačku, někdy vezmou dealera na výslech a protože je to většinou taky smažka, tak ho nechají vydusit do absťáku až jim poví všechno.

Když policie zjistí kde je varna, neudělají to, že zavolají urnu a vtrhnout tam hned druhý ne. Kdepak, pěkně si zařídí odposlechy, zaparkují auta před varnou a sledují, sledují a sledují. V průměru to bývá 3 až 6 měsíců. Za tu dobu nashromáždí tolik důkazů, že pak celou bandu pošlou na 4-6 let do vězení. To jsou ty chvíle kdy často přímo při vaření vtrhne do bytu zásahovka a všem nasadí klepeta, zapírat v tuto chvíli už nemá vůbec žádný smysl, protože policie má důkazů více než dost.

Mě osobně nejzajímavější přijdou odposlechy telefonů, protože kdo ví, ten mi dá zcela jistě za pravdu, že před nimi neuteče nikdo. To už je lepší posílat si papírové dopisy. Odposlechům se totiž nevyhnete výměnou simkarty nebo telefonu. Dnes se používá celá řada odposlechů včetně směrových mikrofonů, které uslyší každé vaše prdnutí.

Zkrátka není to tak růžové, jak to nědy vypadá.

Ahojky, tak můj příběh je prostý, a 90% feťáku tak začne, prostě v partě z hecu na akci, pamatuju si jen štiplavý pocit v nose,pak chvilku tmu a najednou krásný veselý barevný svět, moc se mi ten pocit libíl a neskutečně moc mi dal,par dní jsme se o tom ve škole bavili, znáte to ..skvělá akce,zopakujem…bylo mi 16 a já blbá najivka hrdá na to, že jsem to zkusila a dokázala to a jeste se mi to líbilo, no je to jak se sexem se svým prvným se lidi chvástají a po pár měsících na to chtějí zapomenout.Přisla nová akce a a pak další a další, utíkala jsem z domu, prodávala svoje věci..jakože mi byli ukradený…atd. to jistě znáte,projde vám to jednout a už se vezete, už vám to nepříjde divný říct ukradli mi novej mobil, ale SIM mi zustala.prostě o tom člověk už nepřemýšlí a chce mít jen prachy na to se v pátek večer složit na gram a tak se pak spravedlivě rozdělí, ale co je to spravedlivě. Po pár měsících mi bylo jedno jestli je den nebo noc, škola nebo prázky, prostě byla malá soukromá fetácká akce tak se šlo, šli i ostatní a bylo to vporádku, ale problémy doma a ve škole rostly a mě byli jedno, všichni jen prudily,Na jedný akci se to zvrtlo, všichni se pobili v klubu, vlítllyna nás benga,já se prát nechtěla, najednou jsem jí chytla,a tma..probral mě fackou policajt, a byl to zrovna můj otčín,sebral mě a jednal jako s fetákem, na pohotovosti mi zašili hlavu, udělali testy na drogy, strčili do cely s ostatníma, zavolali mámu, pak socku a pak už se ten kolotoč rozjel,rovnou jsem putovala na detox a pak dětskou psychiatrickou kliniku.jde to z vás horem spodem, hořite, nevíte co dřív dělat,děs..¨po 12dnech jsem byla schopná trochu vnímat, a bylo mi ze sebe zle, postavili mě před zrcadlo a já nevěděla kdo je ve skle, byl to jen šedivý obrys obličej jsem měli rozmazaný,vážila jsem 42kg na 172cm…děs pak jsem se poblila znovu. Pak následovala psycho terapie a bylo to fakt psycho,10 za den vytočená,nasraná, chtěla jsem si dát a uvolnit s vypnout, a najednou 6 měsícu uteklo a mě doslo že musím jít ven, no depka, tak jsem šla na rok do léčebny kde mě znovu a znovu probírali,už mi to tak nevadilo,ale dalo se, nejhorší bylo poslouchat ostatní fetáky jak ti řeknou že jsi blbá a že by to udělali jinak, ale oni to kur..neudělali o moc líp když tam seděli se mnou,no a ted jsem už doma je mi skoro 19, vrátila jsem se na střední do novýho města a začínám znovu, zatím mam problém a budu ho mít už dosmrti jak si ted uvědomuji, jem abstinující fetačka už nadobro, a to mě děsí, takže není to zas taková prdel si dát lajnu. A co se týče léčby, lidi dá se to přežít jen dodrzovat řád a naučit se chodit na čas jiank jsou sankce a to je to nejtežší naučit se opět vnímat čas…

Autor: Evička

Skutečnost, že po pervitinu je člověk krásný a stále svěží, to je obecně rozšířená věc. Nemůžeme se tak divit faktu, že spousta lidí si chce svěží vzhled udržet co nejdéle a tak ten bílý prášek, který je v cizině známější spíše jako meth, nechce jen tak pustit z ruky. Samozřejmě každý ví, že jako u každého lektvaru krásy, i zde jsou menší vedlejší efekty. Nejdříve přichází žádoucí pohublost, pak nám trošku bledne pleť, občas se nám na kůži objeví nějaký ten jebák či absces, ale nic hrozného. Dámy a pánové, modní přehlídka začíná. Pokračování článku »

Zajímavý příběh přibyl pod jedním ze článků, rozhodl jsem se ho přidat i formou článku aby jen tak nezapadl. Realisticky popsaný příběh, který jak to tak vypadá došel ke šťastnému konci i když mu pravděpodobně předcházela spousta neštěstí a utrpení. Někde jsem slyšel větu, že neexistuje výlečený feťák, jen trvale abstinující, je to hezky řečeno a ze svého okolí musím říci, že těch “trvale abstinujících” je vždy nejméně, protože na to nemají sílu ani odhodlání. Snad je tenhle příběh koncem starého života a začátkem nového. Hodně štěstí.

Ahoj ráda bych se taky podělila o svůj příběh a snad to některým z vás otevře oči.
začala jsem ve 14 letech.Jednou mi kámoš nabídl čáru a já si dala(piko).Bylo to fajn.Bylo mi báječně.Dala jsem tak jednou do půl roku.Pak jsem šla na střední a poznala nové lidi.Samozřejmě,že se tam taky našel někdo kdo “experimentoval” se smahem.Začali jsme si dávat jednou za 14 dní,když jsme šli někam na nějakou akci…Pak se to nějak zvrto a už to bylo každý víkend a pak bylo jedno jestli je pondělí,pátek nebo sobota.Chceš to pořád víc už tě nic jinýho nezajímá.Když ti někdo nesežene je to největší deb.. na světě.Začneš žít jenom pro tu drogu.. Pokračování článku »

Příběh největšího dealera kokainu v historii. Pokračování článku »

Vse zacalo nekdy kolem meho 15 roku. Bylo 23.12, a spolu s par kamarady jsme zevlovali venku, jeden z nich, tenkrat 18lety, ktery uz mel s pernikem nejaky zkusenosti, si jel neco sehnat do vedlejsi vesnice, jeli jsme s nim a me napadlo to taky vyzkouset. Souhlasil a ve vetrnem zimnim pocasi na zastavce na nadrazi mi udelal lajnu. Dala jsem si a cekala, co se bude dit. Po hodine ocekavani, jsem ho poprosila jeste o kousek, dostala jsem mensi, nez tu predeslou, ale ta uz fungovala. Bylo mi tak krasne lehko, prekypovala jsem energii a nebylo mozny me zastavit, jak jsem kazdyho zahlcovala informacema. Bylo to super. Do rana, jsme chodili po vesnici a povidali jsme si. Kdyz zacinalo pomalu svitat, sli jsme domu. Usnula jsem a nebylo mi ani nijak zle, ale porad jsem do sebe nemohla dostat zadny jidlo. Kdyz mi rodice nutili salat a rizek, vymlouvala jsem se na zaludecni problemy… Po tyhle zkusenosti se to rozjelo a s moji, v tu dobu velmi dobrou kamaradkou jsme zacaly frcet skoro porad. Bylo jedno, jestli bylo pondeli, nebo patek, jeli jsme porad. Pokračování článku »

Nedávno mi přišel email, ve kterém mi jedna osoba psala, že sice bere pervitin, ale za narkomana se nepovažuje. Pro spoustu lidí nesmysl, ale nemusí to tak být vždy, pokusím se hned vysvětlit proč.
Pokud to vezmu obecně, pervitin můžete brát třeba 10 let, aniž by jste do toho spadli a aniž by to na vás okolí poznalo a to vše za pravidelného užívání (rozuměj v neměném intervalu). Těchto případů je sice málo ale existují. Člověk prostě bere pervitin třeba jednou za 14 dní, nebo 1 za měsíc, ale nikdy si ho nedává jen tak, nebo z nudy. Využívá jej jako stimulant při nějaké akci, povzbuzení apod. Rozhodně ho do sebe necpe jako jedno kafe za druhý. Tito lidé, mají poměrně vypracovanou schopnost sebeovládání a dokáží si tento rytmus udržet i několik let. Žijí normální život, mají práci, partnera, prostě vše co normální člověk, a přesto si jednou za čas dají lajnu. Z okolí nemá prakticky nikdo šanci na nich něco poznat, protože znají své hranice. Když dostanou nějaký impuls, že to s pikem přepískli, obvykle se leknou a udělají si zdravotní přestávku třeba na půl roku, potom se ale zase vrátí k svému zažitému intervalu. Do teď to vypadá všechno růžově ale takto není. Tito lidé mají totiž pocit, že mají drogu pod kontrolou. Oni si si to nemyslí, oni to vědí, protože dokážou takhle bez problému brát několik let a nikdo jim to nevymluví, ale věřte tomu nebo ne i tito lidé do toho časem spadnou úplně, pokud svoje rituály nezruší. Proti nim totiž mluví statistika. Praticky každý do toho dříve či později spadne, protože se vyskytnou určité faktory, které váš rituál naruší a intervaly se změní. Ráno se vám nebude chtít do práce, tak si dáte čáru. Na párty to dneska žije tak si dáte čáru. Rozešla se s váma holka tak si dáte čáru. Prostě vždycky se něco najde a myslet si že drogu ovládáte je hluboký omyl.
Nechci zde někomu vyvracet fakt, že se zrovna ty to pod kontrolou prostě nemáš. Vím, že tomu věříte, vím že tomu vše nasvědčuje, ale samy jednou poznáte, že to může být i jinak, stačí se jen podívat kolem sebe, proč by jsi zrovna ty měl být ta výjimka? Takhle se samy sebe ptejte a uvidíte.

Server Pervitin.cz vzniknul alespoň podle mě dostupných informací někdy kolem únoru v roce 2004, je možné že fungoval o několik týdnů či měsíců dříve, než jej stihly zaindexovat vyhledávače. Na tu dobu to byly velmi povedené stránky a to jak obsahově tak samozřejmě i po technické stránce. Mám ale domněnku, že autor webu na stránky nepublikoval žádný vlastní obsah. Byly zde nějaké příběhy (zaslané nebo zkopírované), nějaké info o pervitinu (zkopírované), diskuse (přispívali návštěvníci) a nějaké flashové online hry (odkazy šli mimo web). Takže mi vrtá hlavou, jestli vůbec autor na web vložil něco vlastního, myslím tím co se týká obsahu, nepochybuji že ten vytvořil člověk velmi zručný. Tohle není kritika týkající se obsahu, prostě mi to došlo až teď. Je tedy klidně možné, že autor neměl s pervitinem nikdy nic společného a ten web vytvořil jen z nudy.

Stránky obsahovali i diskuzi, což jak pak čas ukázal, byla nabitá zbraň, která čekala jen na to, až ji někdo zmáčkne kohoutek. V diskuzi se hojně diskutovalo o drogách a nebyl pochyb o tom, že lidi, kteří zde diskutovali, mají s drogami dlouholeté zkušenosti. Nakonec zde lidé získávali kontakty na dealery a vyměnovali si zde poznatky. Pokračování článku »