Archiv rubriky: Příběhy

Příběh: Dlouhá cesta

Zdravím Vás, vážení, zkusím to nějak zkrátit, neboť mám za sebou mnoho let užívání drog i alkoholu a tak by to bylo opravdu na dlouho. Alkoholem jsem začínal, byl to pro mě jistě odrazový můstek, už na střední jsme pořádali mnoho akci, na kterých jsme dokázali vypít i 30 piv za jeden a půl dne… plus trvdý alkohol, který mi v mých 18 letech poničil tak játra, že jsem musel pití omezit. Postupně mi z alkoholu začínalo být špatně a když jsem se jednou probral pochc…ný a posr…ný na zemi v paneláku u rodičů, došlo mi, že budu muset změnit přístup k životu… Bohužel mi to moc nikdy nešlo, často jsme se stěhovali a tak jsem nikdy neměl jiné přátele než ty, se kterými se chlastalo nebo hulilo. A tak po dalším stěhování jsem poznal pár lidí, kteří mi tak nějak sedli do party a naučili mě smrkat peří. Pokračování textu Příběh: Dlouhá cesta

Badtrip na technoparty – příběh z emailu

Celej život se zajímám o drogy, čtu knížky, sleduju filmy, takže mě to určitým způsobem láká. Mám mladého přítele a žijeme si život v takovym lehce alkoholovým opojení. Jako samo fungujeme, chodíme do práce, ale po práci pohoda, alkohol, cigára a hulení. Přítel je technař a tak jsem se rozhodla, že nechci trávit víkend bez něho a rozjedu se za ním, prostě jsem chtěla být s ním i když mne tekno nebo techno…nebaví…ani tomu moc nerozumím. Jsem malinko starší ročník, ale zase ne jako extra stará…to ne. Pokračování textu Badtrip na technoparty – příběh z emailu

Silvestr (příběh z emailu)

via email…
Královehradecký kraj, okres Náchod

Teď na Silvestra jsem šla s kamarády na párty. (Jak jinak žejo) No a počítalo se jen s tím, že bude nějaká ta koule a tím by to skončilo. Takže jsme tam přišli, dali si nějaký ten drink, pár jointů a najednou jsem uviděla kámoše. (Je mu 40 a je to fízl :DD) On hnedka jako jestli nechceme poppers. Jelikož jsem nevěděla co to je, tak říkám že ne. Pokračování textu Silvestr (příběh z emailu)

Jak jsem se dostal do Rio de Janeira

Tenhle příběh samozřejmě není o mě, ale o kámošovi který zhruba před rokem odjel do slunné Brazílie, historky které Vám převyprávím budu psát v první osobě.

V Praze byl začátek prosince, zima jako když praští a já už měl všechny formality vyřízené. Trvalo to zhruba 4 měsíce než jsem zařídil všechno co jsem musel před odjezdem připravit. O byt se mi starala ségra, v práci jsem dal výpověď a papíry s pobytem v Brazílii už byly taky v cajku, zbývalo jen odletět.

Pokud se ptáte co mě k tomu vedlo, těch důvodů by asi vydalo na celou knihu. Předně jsem chtěl v životě nějakou změnu, stereotyp všedního života mě začínal nudit a cítil jsem že chci v životě něco zažít, něco skutečného a impulzivního. Zase tak impulzivní to nebylo, protože cestu jsem plánoval dlouho, ale když o tom někomu vyprávím, lidem přijde jako kdybych odjel ze dne na den. Mě o možnosti dlouhodobějšího pobytu v Brazílii řekl spolužák který semnou byl před dvěma lety na výměnné pobytu v Californii. Host family u které jsem tenkrát bydlel měla zahradní dům pro hosty (pro amíky domeček, u nás bych to přirovnal k vile v satelitním městečku), o který se dělili studenti z ciziny a tak jsem se seznámil s Manoelem, studentem z Portugalska. Narodil se ve městě Faro a stejně jako já přijel zdokonalovat angličtinu. Bral jsem to jako výhodu, protože jsem měl vedle sebe někoho kdo umí reč, i když jak jsem později zjistil zdejší dialekt byl trochu mimo. Důvod proč odjet není zas tolik podstatný, co lidi zajímalo je spíše proč zrovna Brazílie a konkrétně Rio? Zjistil jsem, že většina lidí o tomhle světě vůbec nic neví, ani já jsem nevěděl, ale Manoel mě před cestou trochu informoval, takže úplně na slepo jsem zase nejel.

Rio je prostě město dvou tváří. Z jednoho úhlu pohledu vydíme nádhernou přírodu a různé typy lidí a na té druhé zas pak bídu. Rio je prostě nejhorší a nejlepší město na světě, záleží na tom kde konkrétně žijete, s kým se stýkáte a jak to celé pochopíte. Na úvod je třeba říci, že v Riu vládne jistý druh občanské války, tedy války policie proti drogovým dealerům. Nevybuchují zde bomby na ulici jako v Iráku, ale střelba v některých částech města je zde na denním pořádku a nikdo se tím příliš nezabývá. Vraždy spojené s drogami jsou patrně mnohem větší než ve státech jako je Kolumbie nebo Mexiko, což je patrně dáno velikostí jakou Rio vládne.

Já jsem nejel do Rio de Janeira na dovolenou. Můj cíl spočíval v práci v místní humanitární organizaci, jestli se tomu tak dá říci, která pomáhá zdejším lidem v chudinských čtvrtí ke zlepšení života. My tomu říkáme prostě centrum. Ty pomoci jsou různé, ale vesměs se jedná o kvalitní vzdělání. Projekt kterého jsem se účastnil byla stavba tělocvičny v okrajové čvrti největší zdejší Favely. Favela je něco jako město ve městě. V podstatě se jedná o chudinskou čtvrť, ale to je hodně obecně řečeno. Favela se musí brát jako město, jsou zde lepší či horší domy, ale najdete tu lidi bydlet v papírových krabicích. Já bydlím v domě kde je normálně internet, voda a v naší ulici byl celkem i pořádek. Obchod je hned o dva bloky dál, takže žádné ghetto, i když..

Bydlení ve Favele sebou nese určitá rizika, protože všude okolo jsou traficantes. Traficantes jsou drogový dealeři, vesměs děti kolem 20, kterým se na rameni houpe útočná puška AK47. Když jsem tohle poprvé někomu vyprávěl tak mi lidi říkali že jsem blázen když jsem sem jel, ale za normální situace to tu funguje tak, že ty necháš na pokoji je, oni nechají na pokoji tebe. Lidi z centra Ria si sem chodí kupovat od traficantes drogy (nejlevnější a nejčistší kokain na světě) a vše funguje jak má. Pokud se ptáte jak je tohle možné, jak může existovat tak obrovský trh (Rocinha kde bydlím já má několik statisíců obyvatel) tak je to jednoduše proto, že drogových dealerů je tu tolik, že prostě nejde tyhle kartely nějak potlačit. V Riu vládne jedna z největších korupcí na světě a tak proč by se fízlové namáhali sem chodit, když jim traficantes platí za to, ať je nechají na pokoji. Čas od času sem ale udělají fízlové nájezd a to je potom prdel. Jako minulý týden kdy tu traficantes sestřelili vrtulník a zabili několik policajtů. Tyhle nájezdy jsou ale poměrně ojedinělé, protože díky korupci o nich dealeři vědí dopředu, takže se stihnou schovat. Když selže korupce, pak jsou tu všude kamery a hlídky. Je to celkem prdel vidět na rozpadlém baráku kameru za tisíc dolarů.

I když traficantes jsou obyčejní drogový dealeři, nejsou stejní jako ti z televize. Nezabíjejí pro nic za nic, v podstatě jsou to chudí lidé, kteří se snaží přeží a drogy jsou pro ně prostředek jak z toho ven. Spousta z nich šňupe koks, ale jejich práce má jasná pravidla. Nechci je nijak obhajovat, to vůbec ne, spousta z nich zabíjela dříve než by se za normálních okolností dostala na střední školu, mě přijde ale zajímavé, že tahle hra má svoje pravidla. Co jsem zjistil od dobrovolníků kteří tu jsou déle než já, v Brazílii se kokain údajně nepěstuje, ale dováží se z okolních států, především z Kolumbie.

Ze školy do léčebny a zpět

ZámekAhojky, tak můj příběh je prostý, a 90% feťáku tak začne, prostě v partě z hecu na akci, pamatuju si jen štiplavý pocit v nose,pak chvilku tmu a najednou krásný veselý barevný svět, moc se mi ten pocit libíl a neskutečně moc mi dal,par dní jsme se o tom ve škole bavili, znáte to ..skvělá akce,zopakujem…bylo mi 16 a já blbá najivka hrdá na to, že jsem to zkusila a dokázala to a jeste se mi to líbilo, no je to jak se sexem se svým prvným se lidi chvástají a po pár měsících na to chtějí zapomenout.Přisla nová akce a a pak další a další, utíkala jsem z domu, prodávala svoje věci..jakože mi byli ukradený…atd. to jistě znáte,projde vám to jednout a už se vezete, už vám to nepříjde divný říct ukradli mi novej mobil, ale SIM mi zustala.prostě o tom člověk už nepřemýšlí a chce mít jen prachy na to se v pátek večer složit na gram a tak se pak spravedlivě rozdělí, ale co je to spravedlivě. Po pár měsících mi bylo jedno jestli je den nebo noc, škola nebo prázky, prostě byla malá soukromá fetácká akce tak se šlo, šli i ostatní a bylo to vporádku, ale problémy doma a ve škole rostly a mě byli jedno, všichni jen prudily,Na jedný akci se to zvrtlo, všichni se pobili v klubu, vlítllyna nás benga,já se prát nechtěla, najednou jsem jí chytla,a tma..probral mě fackou policajt, a byl to zrovna můj otčín,sebral mě a jednal jako s fetákem, na pohotovosti mi zašili hlavu, udělali testy na drogy, strčili do cely s ostatníma, zavolali mámu, pak socku a pak už se ten kolotoč rozjel,rovnou jsem putovala na detox a pak dětskou psychiatrickou kliniku.jde to z vás horem spodem, hořite, nevíte co dřív dělat,děs..¨po 12dnech jsem byla schopná trochu vnímat, a bylo mi ze sebe zle, postavili mě před zrcadlo a já nevěděla kdo je ve skle, byl to jen šedivý obrys obličej jsem měli rozmazaný,vážila jsem 42kg na 172cm…děs pak jsem se poblila znovu. Pak následovala psycho terapie a bylo to fakt psycho,10 za den vytočená,nasraná, chtěla jsem si dát a uvolnit s vypnout, a najednou 6 měsícu uteklo a mě doslo že musím jít ven, no depka, tak jsem šla na rok do léčebny kde mě znovu a znovu probírali,už mi to tak nevadilo,ale dalo se, nejhorší bylo poslouchat ostatní fetáky jak ti řeknou že jsi blbá a že by to udělali jinak, ale oni to kur..neudělali o moc líp když tam seděli se mnou,no a ted jsem už doma je mi skoro 19, vrátila jsem se na střední do novýho města a začínám znovu, zatím mam problém a budu ho mít už dosmrti jak si ted uvědomuji, jem abstinující fetačka už nadobro, a to mě děsí, takže není to zas taková prdel si dát lajnu. A co se týče léčby, lidi dá se to přežít jen dodrzovat řád a naučit se chodit na čas jiank jsou sankce a to je to nejtežší naučit se opět vnímat čas…

Autor: Evička

Happy end?!

Zajímavý příběh přibyl pod jedním ze článků, rozhodl jsem se ho přidat i formou článku aby jen tak nezapadl. Realisticky popsaný příběh, který jak to tak vypadá došel ke šťastnému konci i když mu pravděpodobně předcházela spousta neštěstí a utrpení. Někde jsem slyšel větu, že neexistuje výlečený feťák, jen trvale abstinující, je to hezky řečeno a ze svého okolí musím říci, že těch „trvale abstinujících“ je vždy nejméně, protože na to nemají sílu ani odhodlání. Snad je tenhle příběh koncem starého života a začátkem nového. Hodně štěstí.

Ahoj ráda bych se taky podělila o svůj příběh a snad to některým z vás otevře oči.
začala jsem ve 14 letech.Jednou mi kámoš nabídl čáru a já si dala(piko).Bylo to fajn.Bylo mi báječně.Dala jsem tak jednou do půl roku.Pak jsem šla na střední a poznala nové lidi.Samozřejmě,že se tam taky našel někdo kdo „experimentoval“ se smahem.Začali jsme si dávat jednou za 14 dní,když jsme šli někam na nějakou akci…Pak se to nějak zvrto a už to bylo každý víkend a pak bylo jedno jestli je pondělí,pátek nebo sobota.Chceš to pořád víc už tě nic jinýho nezajímá.Když ti někdo nesežene je to největší deb.. na světě.Začneš žít jenom pro tu drogu.. Pokračování textu Happy end?!

Přestat je těžké

Vse zacalo nekdy kolem meho 15 roku. Bylo 23.12, a spolu s par kamarady jsme zevlovali venku, jeden z nich, tenkrat 18lety, ktery uz mel s pernikem nejaky zkusenosti, si jel neco sehnat do vedlejsi vesnice, jeli jsme s nim a me napadlo to taky vyzkouset. Souhlasil a ve vetrnem zimnim pocasi na zastavce na nadrazi mi udelal lajnu. Dala jsem si a cekala, co se bude dit. Po hodine ocekavani, jsem ho poprosila jeste o kousek, dostala jsem mensi, nez tu predeslou, ale ta uz fungovala. Bylo mi tak krasne lehko, prekypovala jsem energii a nebylo mozny me zastavit, jak jsem kazdyho zahlcovala informacema. Bylo to super. Do rana, jsme chodili po vesnici a povidali jsme si. Kdyz zacinalo pomalu svitat, sli jsme domu. Usnula jsem a nebylo mi ani nijak zle, ale porad jsem do sebe nemohla dostat zadny jidlo. Kdyz mi rodice nutili salat a rizek, vymlouvala jsem se na zaludecni problemy… Po tyhle zkusenosti se to rozjelo a s moji, v tu dobu velmi dobrou kamaradkou jsme zacaly frcet skoro porad. Bylo jedno, jestli bylo pondeli, nebo patek, jeli jsme porad. Pokračování textu Přestat je těžké

Policejní výslech

VýslechRád bych zde stručně a jasně popsal co se skrývá pod pojmem policejní výslech. Bohužel jsem ho již zažil a to hned 2x. Stručně řečeno se jedná o situaci kdy jste buďto předvoláni nebo rovnou převedeni na policejní služebnu. Můj první policejní výslech nebyl v nějaké vyšetřovací místnosti, ale ve škole v dětské družině 🙂 musím ale dodat, že mi nějak příjemněji u toho nebylo. Bylo to na základní škole a nebylo mi ani 15. Stal se takový průser který nechci popisovat, byl jsem v tom trochu namočený ale rozhodně se ta „věc“ neudála z moji iniciativy a to bylo v podstatě jediné co švestky zajímalo. Na celou tuhle situaci nezapomenu do konce života a rozhodně to neprobíhá stejně jak to vidíte ve filmech (no možná trochu ano). Pokračování textu Policejní výslech