Příběh: „Od heroinu k pervitinu.“

Přidávám další příběh ze zaniklého serveru Drogy.jinak.cz. Web vznikl někdy kolem dubna roku 1999 a z neznámých důvodů skončil v roce 2008. Jedná se o jeden z prvních webů na českém internetu, které nějakým způsobem informovali o drogách a publikovali příběhy spojené s drogami. Protože by tyto příběhy pravděpodobně zanikly spolu s webem, rozhodl jsem se je postupně vytáhnout z webového archivu a publikovat je zde. Více podobných storek, ať už zaslaných na email, nebo ze zmíněného webu, najdete v sekci příběhy.

Příběh byl na zmíněném serveru publikován pod trochu závádějícím názvem „Herak v pohode, ale pernik…“, kdy autorce textu nečinilo problém vysazování heroinu (což je poměrně ojedinělá záležitost), ale za to u pervitinu už se potýkala s problémy se závislostí. (red.)

Příběh:
Takovejch jako já bylo, je a bude hodně. Drogy, nebo spíš chemie je málem dostala, když mi bylo sedmnáct, teď je mi o rok víc a stejně to pořád cejtím. Cejtím, že stačí krok a zase mě to dostane.
Perník….. Začala jsem v patnácti s trávou (kterou mimochodem hulím furt a je to snad jediná látka, cigára nevyjímaje, kterou jsem opravdu zvládla).
V šestnácti jsem si v jeden den vzala herák i perník. Nádhera. Z nudy, nová zkušenost, s klukem, kterej byl sice regulérní narkoman, ale stále ještě člověk na kterým mi dost záleželo……….Řekla jsem si jednou….o co jde….Pak jsem neměla nic asi měsíc a radovala jsem se, jak jsem to s tím prášečkem krásně vychytala.
Pak jsem se s tím člověkem, říkejme mu třeba Bart, začala stýkat častěji a hulili jsme spolu ejč. Často a hodně. Zezačátku to bylo moc fain, narozdíl od Barta jsem neměla absťáky a ten stav byl úžasnej, ale vždycky jen do doby, než se začalo chtít zvracet a nemohla jsem. To mi ty zážitky dost rušilo. Pak jsme se s Bartem pohádali, vzájemně se poslali do prdele a já přestala s ejčem. Fakt. Jen tak. Nechyběl mi. Nebyla jsem závislá. Nikdo nic nevěděl, nikdo nic nepoznal.
Pak jsem se začala bavit s jednopu typoňkou od nás a s touhle L. jsem vzala znova perník. A bylo to skvělý. Lopší než cokoliv, lepší než chlast, tráva, ejč, sex, nejlepší. Perník mě dostal. Brala jsem nepřetržite tři měsíce a cejtila se tak, jako nikdy. Dojezdy sice nejsou moc velký žrádýlko, ale dá se to skousnout. A nějaký stíhy? Pro ten nájezd všechno! MIluju ten pocit, můžu kdykoliv přestat, nikdo nic netuší, všechno je úžasný…….Pro člověka, kterej měl vždycky problémy s komunikací a navazováním kontaktů to bylo to nejlepší na světě.
Jenže……

Teď bych nechtěla, aby to znělo nějak sentimentálně a naivně, protože i když jsem se svojí máti nikdy neměla nijak úžasněj vztah, tak nebejt jí, asi by to se mnou nedopadlo moc fain. Prostě mi našla deník, kterej jsem si kráva psala a místo toho, aby na mě začala ječet, vyhrožovat, vyhazovat, nebo zavírat do léčeben, se mě zeptala, jestli si nechci pokecat. To mi vyrozilo dech…..
Kecali jsme spolu tenkrát asi tři hodiny, ne moc klidně, ale poprvý od rozvodu rodičů jsme spolu zase mluvili, otevřeně, bez přetvářky…….
Slíbila jsem, že přestanu, ale samozřejmě jsem to neudělala. Brala jsem ještě asi čtrnáct dní a moje štěstí v neštěstí, že se stal průser a celá milá sqadřička se kterou jsem smažila to hodila na mě, mě zachránilo. Ty lidi jsem poslala do prdele, perník jsem od tý doby nevzala. Už je to skoro rok. Už rok jsem čistá, ale ty tři tejdny absťáků a probděnejch nocí, depresí a zvracení z neschopnosti cokoliv sníst bych nikomu nepřála. Maximálně tak Severovi, aby věděl o čem se to snaží mluvit a přitom vůbec neví o co go.

Občas, když je mi bídně, mám tendence dát si, ale pak si řeknu, že když už jsem vydržela tak dlouho, tak už to prostě vydržím.

Bacha na chemii, všichni, ale bacha i na chlast, všichni by neměli tolik zkurvenýho štěstí jako já. Na bílou se vyserte, modrá je taky dobrá.

Autor: willi_13
(příběh původně publikován na serveru Drogy.jinak.cz kolem roku 2000)